...čas neuvážeš k boudě na řetěz, zítra neštěkne po tobě ani pes...

Prosinec 2011

O Milanovi

23. prosince 2011 v 22:36 | Petr Suchomel |  O Milanovi
Varování: Vstoupíte-li dál na tyto stránky, nic nebude už jako dřív. Jejich prostudování a poslech písní jsou životně nebezpečné pro jedince se sklony k depresi a potencionální sebevrahy!
Tyto stránky jsou věnovány jednomu z nejzajímavějších písničkářů-básníků konce minulého století. Můžete zde získat jeho nahrávky a uslyšíte to, co jste nikde jinde neslyšeli. Pokud máte mozek připravený na příval fantasie a naprosto odlišných pohledů na svět a umíte vnímat text, který Vám i po stém poslechu odhalí další jinotaj, pokračujte dál. Jinak odejděte a poslouchejte radši něco jednoduššího!
TOPlist
Milan Kopernický *16.5.1968 +16.11.2000
2.dubna 1999 jsem ho poprvé potkal, ale to jsem ještě nevěděl o koho se jedná. Bylo to v rakovnické restauraci "U primase" a měli jsme tam tehdy takové vystoupení s dívčí kapelou "Proměny".
První dojem byl v podstatě odpuzující, protože jsem jenom u jednoho stolu zaregistroval vyhublou postavu s dlouhými promaštěnými vlasy, působící velmi zanedbaně a navíc silně podnapilou, takže se sotva držela na židli. Milan tam byl tehdy se svým kamarádem, asi se přišli podívat. Protože ale hrozilo, že dojde k znečistění prostoru obsahem jeho žaludku a skončí za chvíli pod stolem, tak jej kamarád někam odvedl.
Pustil bych to asi z hlavy, ale jedna z dívenek mi pak říkala, že tenhle kluk píše úžasný písničky. Mávl jsem nad tím ale spíš rukou, protože mi to připadalo jako blbost.
Další setkání bylo takové, že jsem se jako zvukař dostal ke zvučení dvou jeho vystoupení na Špejcharu v Rakovníku a k pár s kapelou po hospodách či sálech na okrese. První dojem byl spíš zmatek v hlavě, protože tak nabité texty myšlenkami prostě nešlo okamžitě prohnat mozkem a uvědomit si, o co vlastně jde. Bylo to něco tak strašně jiného, než jsem kdy slyšel, že jsem se jen rozkoukával, jako bych se probudil na jiné planetě. Když se vzápětí po vystoupení Milan totálně do bezvědomí opil a ležel pohozen v prodejním stánku na tržišti, zatímco se uklízela podlaha po zvratcích, tak se ke zmatku přidal i odpor a to už jsem nevěděl vůbec, co si mám myslet...
Koupil jsem si ale jeho knížku s texty, kterou vydali jeho přátelé pod názvem "Mrchy, mršiny, mrchožrouti". Nedalo mi to a začal jsem ji doma v klidu pročítat. Postupně jsem začal objevovat, že je to opravdu něco naprosto neobyčejného. V textech plných marnosti, smrti a jakési gotické ponurosti se skrývají stovky významů, obrovská fantasie a celá filosofie jejich autora. Je v nich ale i dost citu a pokud je člověk začne poslouchat, vtáhnou ho jakoby do jiného světa na hony vzálenému tomu okolo. Můžete je číst znovu a znovu a stále objevujete další skryté a někdy až bizarní významy. Nikdy jsem nic podobného nečetl. Určitá podobnost je snad u K.J.Erbena či "prokletých" francouzských básníků, ale tohle je daleko silnější.
Stále jsem ale v té době ještě nevěděl, jak se k tomu postavit. Lidé Milana buď naprosto ctili, což byla určitá skupina jeho přátel, nebo těch, kteří jeho texty znali, nebo ho naprosto zatracovali jako nenapravitelného budižkničemu, který vše propije, nic nedělá, píše hnusné věci, nestará se o své děti a je na obtíž svým prarodičům. Samozřejmě - obé má svou pravdu. Byl to až geniálně nadaný autor, ale jinak člověk neschopný toho, čemu se dá říct běžný život v normách společnosti. Myslím, že to tak asi muselo být, protože kdyby žil jinak, tak by nikdy nenapsal to, co napsal. Tyto dvě věci se prostě navzájem vylučovaly.
Větší změna nastala až v době, kdy jsem se s ním více sblížil. Bylo to hlavně kvůli nahrávání CD rakovnických písničkářů, což byl takový můj nápad. Milan nabídl, že tam přispěje, že má něco nového. Dohodli jsme, že si to připraví a řekl tehdy, že "bude dodržovat životosprávu", což znamenalo, že se nedotkne alkoholu. Krátce předtím měl totiž jedno vystoupení na Špejchaře a bylo patrno, že má mnoho výpadků v paměti, zapomíná texty i doprovod - posluchači mu ale rádi napovídali. Nikdy si totiž nic nezapisoval, vše nosil v hlavě a je s podivem, že se v celé jeho tvorbě nevyskytují stejné verše a nápady.
Asi po 14 ti dnech, kdy ten slib dodržel jsme nahráli dvě písničky (Škaredá a Opička s bubínkem). Přišel k večeru, byl už podzim a sychravo. Půjčil jsem mu kytaru, protože neměl vlastní na nahrávání. Hrával jen na nejlevnější "pádlo" z Ruska se starými orezlými strunami a s rozbitou mechanikou. Ten večer jsem byl ale svědkem precizní tvůrčí práce. Začalo to nahráním jedné kytary, pak do druhé stopy další a nakonec zpěv. Téměř nic se nepřetáčelo a neopravovalo. Během chvíle vznikly dvě písničky, které mě takřka uzemnily. Jenom jsem se zeptal, jak na to přišel. Trochu záhadně se usmál a nic. Prý si mám koupit flašku a přemýšlet. Ještě bych měl vzpomenout, že jako člověk působil nějak plaše, dokonce se pořád omlouval, že jestli ty písničky "projdou cenzurou" a budu je moct na to CD dát. Když jsem říkal proč si myslí, že nejsou dobré, když to není vůbec pravda, tak asi ani opravdu nevěřil, že to tak myslím. Ještě jsme pak hovořili o tom, že něco zase natočíme a nabízel jsem, že může kdykoliv přijít a využít mého studia, aniž bych něco chtěl. To už jsem naprosto věděl, že tenhle člověk je naprosto mimořádný a musím zaznamenat všechno, co přinese. Současně jsem chtěl nějak vymyslet, jak ho odvést od alkoholu, který ho přiváděl na stále šikmější plochu. Tehdy se zdálo, že se to i nějak daří, protože měl už předtím v některých dnech období, kdy byl nějaký jiný a odešel od stolu aniž by se napil. Asi se mi to ale zdálo. Ten večer odešel do podzimní mlhy a všechno bylo pak jinak.
Viděl jsem se s ním ještě asi po týdnu, kdy si přišel poslechnout hotové nahrávky. Bylo to jen na chvíli a vypadal zase špatně. Dokonce měl na hlavě nehezkou ránu asi po nějakém pádu. Poslechl si to pozorně, pak jsem mu pustil ještě jednu věc ode mě, ale spíš už někam pospíchal, jakoby se styděl být před lidmi a od té doby jsem ho už neviděl nikdy.
Za pár dní jsem se dozvěděl, že je po smrti, která byla stejně bizarní jako jeho život. Dodnes není spolehlivě vysvětlena, ale pravděpodobně spadl v opilosti ze schodů buď sám, nebo s nečí pomocí v Nonstopu na náměstí, způsobil si těžké poranění hlavy a navíc promrzl v průjezdu domu. Jeho tělo bylo použito posléze na orgány, takže dnes ještě částečně vlastně žije.
Po nějaké době za mnou přišel Milanův dědeček, pan Langhamer. Znali jsme se sice již dlouho, věděl jsem, že je to jeden z nejstarších rakovnických kytaristů, ale teprve po Milanově smrti mi došlo, že se jedná o rodinu. Milan totiž nebyl vychováván rodiči, ti jsou v podstatě neznámí, ale právě prarodiči. U dědečka získal základy kytarové hry, původně to i vypadalo, že půjde kytaru studovat, ale skončil v tehdejším Tosu, což brilantně popisuje v písni "Tovární blues".
Pro prarodiče byl problematický vnuk později neustálou starostí a kupodivu netušili o jeho tvorbě, nebo jen velmi málo. Objevili ji také až po jeho odchodu ze světa a i přes velký rozdíl věku poznali, že zde zůstalo něco mimořádného. Teď byla otázka, co s tím. Milan se nijak nedral o popularitu a svou tvorbu sám nijak neprosazoval. Kdyby se vše nechalo, zmizela by možná ze světa s ním. Dost lidí si ale již uvědomovalo, že by to byla škoda, i když to stále byl jen určitý okruh přátel.
Byl jsem asi jediný, kdo mohl z posbíraných nahrávek sepsat notové záznamy a pokusit se vše nějak dát dohromady. Bylo ale jasné, že půjde o obrovské množství práce, takže jsem k tomu nejdřív neměl odvahu. Pan Langhamer mě ale přemluvil a věnoval mi i určitou odměnu, abych mohl odmítnout jiné práce a věnovat se Milanovi. Domluvili jsme tedy zápis CD "Vítr a žár osudu" a já s tím začal.
Vzal, jsem to od první písničky "Epitaf zatrpklého kašpárka" a postupoval běžným způsobem, jak jsem byl zvyklý při luštění a aranžování z nahrávek. Pouštěl jsem dokolečka pár taktů a přicházel na to, jak to vlastně hrál. Musím se přiznat, že jsem v začátku dost narazil. Nebylo to tak snadné, jak jsem si původně myslel. Jeho způsob hry se odlišoval běžnosti stejně jako jeho texty. Bylo nutno pracně luštit souzvuky, disonance a hlavně prstoklady, protože bez určitého prstokladu se nedalo z kytary vyloudit to, co z nahrávky znělo. Pomáhal jsem si i sledováním šelestů, které v nahrávce prozrazovaly, kdy sklouzl po struně apod. První kroky tedy byly krušné, ale postupně jsem se dostal do jeho stylu a další písně už šly lépe. Tato detektivní práce pro mě byla i velice zajímavá, bylo to takové odhalování tajemství. Byl jsem ovšem nucen vše i hrát, abych si oveřil správnost zápisu a pak mi zase bylo líto si to nechat pro sebe, takže jsem s programem z Milanovy tvorby začal sám vystupovat. Přineslo to rozporuplné názory, ale cítil jsem v té době už i nějakou zodpovědnost dělat pro tuto pozůstalost alespoň něco.
Dokončil jsem a předal celý zápis CD, ale to už nešlo přestat se zapisováním a hraním dalších věcí, takže to dělám dodnes - i když pro nedostatek času s delšími přestávkami. Myslím, že tento poklad, který máte možnost nyní poznat, čeká vlastně ještě na skutečné objevení a přinese nečekaná překvapení dalším lidem. A možná mnohé lidi i změní...

Notové záznamy ke stažení

23. prosince 2011 v 22:33 Nahrávky MP3 a notové zápisy
Zpěvník je možné stáhnout na této adrese: https://uloz.to/!xTVltUwIxGgC/zpevnik-kopernicky-rar
(odkaz překopírujte do prohlížeče)

Texty ke stažení

23. prosince 2011 v 22:30 Texty
Vydané texty se v řadě případů liší od posledních nahrávek. Jde většinou o doplnění nebo změnu slova, případně celé věty. Na těchto úpravách je patrné "vybrušování textu" a zdánlivě malý rozdíl často znamená mnoho. Jako konečnou podobu textů je tedy nutno pokládat přepisy z nahrávek a ne některé následující materiály.

Knížku textů Milana Kopernického "Mrchy, mršiny, mrchožrouti" můžete stáhnout zde: http://friix.com/suple/kopernicky.zip

Almanach 1997, kde jsou pozdější změny v textu označeny je ke stažení zde: http://suska.vyjimecny.cz/Almanach%201997.rar (v tuto chvíli nedostupné - administrátor vše smazal. Až se materiál najde, bude umístěn na jiné místo a zde bude nový odkaz)